Tradice, aneb jak to bývalo


Tradice, ještě než začaly svatební přípravy

Když měli rodiče potřebné věno, dívky se na venkově vdávaly, jakmile se k tomu na­skytla vhodná příležitost. Věk nevěst 16-17 let nebyl vzácností. Starých panen prý na vsích nebývalo mnoho - dohazovači zblízka i zdáli dbali na to, aby děvče, „bylo-li alespoň trochu k světu, nehledě na skromné věno, nezůstalo na ocet“.

Každé svatbě předcházely zásnuby neboli námluvy, což byla na vsi velká událost. Když se námluvčí objevil na návsi, vybíhali zvědavci ze všech domů, aby vě­děli, kam jde.

Na námluvy se nejčastěji chodívalo odpoledne ve dnech označovaných jako svá­teční, v neděli nebo v sobotu, ve všední den jen zřídka a pokud přece, přicházelo se do domu nevěstiných rodičů za soumraku nebo večer.

Na námluvy se vypravil spolu se ženichem jeho otec, dohazovač nebo družba (jak už původ slova napovídá, „ženichův druh“ nebo    - podle důležitosti při svatebním ob­řadu - „druhý po ženichovi“), dále rychtář s konšelem a někteří muži z příbuzenstva, všichni ozdobení rozmarýnovou snítkou. Matka ženicha přicházela jen tehdy, když byla „přes pole", tedy z jiné vsi, a doposavad se s nevěstou neznaly. Přišla-li, daro­vala nevěstě tolar či zlaťák na „dobrou vůli“. Někdy samotným námluvám předchá­zelo „jít na zvědy“ („na ohledy“, „chodit o slovo“) - předběžně se tak zjišťovalo věno nevěsty.

Námluvy v domě nevěstiných rodičů probíhaly asi takto: Ženich vstupoval do světnice ja­ko poslední. Družba plnil funkci hlavního organizátora. Ohlásil příčinu návštěvy, hospodář uvítal příchozí a oznámil svůj souhlas ke sňatku. Družba přivedl nevěstu k ženichovi a žádal před všemi přítomnými svědky o souhlas otce a matky, jestli svolují k manželství. Očekávalo se svolení.

Všichni přítomní se sesedli k jednomu stolu a vyjednávali o věno, přičemž nejednou šlo „do tu­hého“. Družba byl prostředníkem a domlouval oběma stranám - aby přidaly, či ze svých po­žadavků slevily. Výše věna se řídila velikostí živnosti, do které se nevěsta vdávala. Měla-li nevěsta věno větší, tedy že se téměř rovnalo polovině majetku ženichova, byla za to přijímá­na „do polovice“, takže se stala spolumajitelkou ženichovy živnosti. Výbava nevěsty do smluv nebývala zapisována. Když bylo vše smluveno a dojednáno, podali si rodiče ruce. Nevěsta a že­nich si také podali ruce a mohli se políbit. Pak rychtář nebo pan kantor napsali svatební smlou­vu   - byli na to za tímto účelem pozváni. Nové přátelství bylo stvrzeno hostinou, která se obyčejně protáhla až přes půlnoc.

Když se během námluv v nevěstině domě všichni přítomní dohodli na termínu svatby, povinností ženicha bývalo na faře vyjednat ohlášky, které se četly během ne­dělní bohoslužby. Chystané uzavření manželství se dávalo na vědomí spoluobčanům těmito slovy: „Do stavu manželského vstoupiti míní nevěsta N a ženich N" nebo „Ohlašuje se láskam vašim, že v stav manželský vstoupiti míní nevěsta N a ženich N". Ohlášky se obyčejně četly „třikrát za sebou", což znamená, že musely z kazatel­ny zaznít celkem třikrát, buď o třech nedělích, svátcích, nebo při obvyklých shro­mážděních věřících příslušné farnosti. Bohatší si připláceli, aby se jejich ohlášky četly jen „jednou za třikrát", zato „hlučně a aby byly slyšet široko daleko“.

V době ohlášek měl právo pár snoubenců nosit znak zasnoubení - ženich zelenou větvičku z rozmarýny, nevěsta zelený rozmarýnový věneček. Po ohláškách nebo v období ohlášek chodil ženich s nevěstou do kostela na přípravu k manželství. Některá nevěsta posílala panu faráři darem drůbež, vejce, máslo, aby se jí při kate­chismu dobře odpovídalo.

A kdo byli vlastně ženich a nevěsta? Za nevěstu se považovala dívka nebo žena, která se právě vdávala nebo která měla krátce před svatbou. Slovo nevěsta pochází od starých Římanů a je spojeno s bohyní Vestou, jíž se panny zavázaly slibem, že se nikdy nevdají a budou jí sloužit. Ta, která se vdala a Vestu opustila, byla nevěstou. Ženichem byl muž, který se právě ženil nebo měl krátce před svatbou. Slovo ženich je odvozeno od ženy, kterou muž k sobě pojímá. I když dívky před obřadem býváva­ly panny, odvozoval se výraz ženich od slova žena, kterou se dívky staly ode dne sva­tebního obřadu.

Období svatebních příprav

Každá nově ohlášená svatba byla na vesnici velkou událostí, na kterou se všichni tě­šili. Po zásnubách se začalo s přípravami, které trvaly asi čtyři týdny. Podílelo se na nich mnoho lidí, většinou ženy z příbuzenstva a ze sousedství, které se scházely v do­mě rodičů ženicha a nevěsty, aby pomohly s přípravou jídel na svatbu.

Bývalo zvykem, že ženy z celé vesnice přinášely do domu dary v podobě potravin: máslo, mléko, ořechy, mandle, povidla, mouku, vejce. Většinou se pro přehled zapisovalo, kdo co přinesl, aby se pak potraviny mohly oplatit tomu, kdo příště bude vdávat dceru či ženit syna. V domě rodičů ženicha a nevěsty se pekly malé svatební koláčky i velké koláče, které dříve představovaly to, co nověji svatební dort. Velikost malých koláčků se krajově lišila - od velikosti pětikoruny do velikosti průměru hrníčku. Krajově se pekly koláče dva - jeden pro nevěstu a druhý pro ženicha. Kmotry s pekařkami přenášely koláče od nevěsty do ženichova domu a naopak. Za doručené koláče byly odměněny pohoštěním, většinou s kořalkou. Při té příležitosti se kmotry snažily odnést z domu ženicha nějaký předmět, který pak ženich na svatbě musel vykoupit. Na Novojičínsku se například pekly velké ploché koláče, tzv. pecáky, které se roznášely hned po upečení všem příbuzným a známým, dokonce i těm, kteří na svatbu nebyli zváni.

Výběr místa pro konání svatby byl jednoduchý - svatba se konala v místě bydliš­tě nevěsty v nejbližším kostele, později se zavedením občanských sňatků na nejbližší radnici.

Až do 16. století se církevní obřad odehrával v kostelním zádveří. Teprve za refor­mace v roce 1549, kdy vznikla protestantská církev, byl svatební pár se svatebčany vpuštěn dovnitř kostela před oltář.

Také místo pro svatební hostinu se drželo tradic - hodovalo se v domě rodičů ne­věsty nebo výjimečně v místním hostinci. V období první republiky a zvláště po druhé světové válce odcházel průvod do hostince vedle kostela, kde se tančilo.

Na venkovskou svatbu se zvala rodina, sousedé a farář. Důležitými postavami byli mládenec a družička. Slavnostní událost se neobešla bez „režiséra“. Nebylo-li určeno jinak, tuto funkci zastával ženichův svědek - družba zvaný též tlampač, plampač, nejstarší mládenec, starosta, smlouvčí, starosvatbí, svat, starosvat. Byl řeční­kem, smluvčím, inscenátorem, vypravěčem a pořadatelem v jedné osobě. Jeho hlavním úkolem bylo řídit chod svatby a obveselovat všechny přítomné vtipnými průpovídkami, prípitky, anekdotami, alegorickými povídkami, příslovími…Družbovi také s organizací vypomáhaly slavnostně oděné družičky. Na svatbách se jim do­stávalo čestného místa, protože stejně jako družba byly tyto „družky“ nevěsty pova­žovány po nevěstě za „druhé“ nejdůležitější - jak u oltáře, tak na hostině až do konce svatby. Družičky a mládenci kromě funkce svědků plnili i jiné úkoly: zvali na svatbu, vedli ve svatebním průvodu ženicha a nevěstu, obsluhovali svatebčany na hostině, organizovali „vybírání“, „připíjeli o věnec“...

Bývalo zvykem, že se ženich a nevěsta navzájem obdarovávali. Nevěsta dostáva­la od ženicha střevíčky, svatební kytici, krajově peníze na svatební šaty a dárek „prv­ního probuzení" - většinou šperk z drahého kovu. Dárky pro nevěstu od ženicha přinášela družička doprovázená muzikou, která s jejím příchodem zahrála nevěstě dostaveníčko. Za přinesené dárky ženich družičku vyplatil velkým kolá­čem. Nevěsta ženichovi věnovala vlastnoručně vyšívanou košili nebo manžetové knoflíčky, hedvábný šátek nebo kapesníček, ponožky, krajově ještě klobouk a sva­tební pírko z rozmarýny.

Tradice obdarování se týkala také rodičů. Ženich daroval matce nevěsty dort jako poděkování za dceru a současně nevěsta darovala matce ženicha dort jako výraz po­děkování za syna. (Věnování dortu matce se považovalo za závazné jen pro nevěstu.)

Děkovací dorty mívaly různé podoby - tvar srdce, knihy nebo podkovy; krajově dorty nahrazovaly velké koláče. Během svatební hostiny se dorty matkám věnovaly se slovy: „Maminko milá, mějte mě ráda jako vašeho syna/ dceru“. Zvláště u matky ženicha se přebírání dortu sle­dovalo s jistým napětím. Souhlasila-li matka se synovým výběrem, dort přijala, nesouhlasila-li, odmítla ho. Nepřijetí dortu tchyní bývalo svatebčany odsuzováno.

Na Kyjovsku nevěsta během hostiny děkovala za ženicha: „Vítám vás, maminko a tatínku, prijmite ode mě dort a litr vína, Pán Bůh vám záplat za syna, kterého ste vychovali a mně za man­žela dali.“

Ženichova matka také dávala nevěstě zlatý šperk jako symbol přijetí snachy za vlastní dceru. V některých krajích ženich daroval matce nevěsty látku, ze které si pak nechávala ušít šaty na svatbu. Také ženichova matka dostávala od nevěsty látku na šaty, otec ženicha býval obdarován košilí a vínem.

Na Sobotecku nevěsta kupovala mládencům, družbovi a faráři šátek. Knězi ho předala v kostele, ostatním před cestou na oddavky. Na Ještědsku bývalo zvykem, že ženich dá­val dárky také nejbližším příbuzným nevěsty - domácí mužští dostali od ženicha pěknou košili, z žen každá peníze nebo látku na šaty nebo alespoň šátek. Čím bohatší byl ženich, tím více se chtěl ukázat, tím cennější byly jeho dary. Ženich vyplácel družičky a druž­bu za to, že se na svatbě činili a pomáhali. Družbové kupovali drobné dárky družičkám za to, že přišly na svatbu.

Podle Daniela Slobody chodívala chudobná nevěsta s nějakou starou ženou po domech i po sousedních vsích a prosila o příspěvek na svou svatbu - žádaly se peníze nebo potraviny.Takovému obcházení s mošnou nebo s pytlem se říkalo „pytačky“ nebo „chodit po ptaní“. Peníze většinou nevěs­ty použily na svatební šaty. Dary svatebních hostů dříve spočívaly přede­vším v přinášení potravin na přípravu svatební hostiny do domů rodičů snoubenců.

Završení svatebních příprav se neobešlo bez rituálu loučení snoubenců se svobo­dou (svíce, zapíjení brány). Oslavy v předvečer svatby se účastnili jen svobodní - že­nich se loučil s mládenci a nevěsta jen s družičkami a kamarádkami. V některých krajích se slavilo tak bujaře, že se kolikrát sešlo více hostů než na svatbu. (Z praktic­kých důvodů se loučení se svobodou organizovalo alespoň dva dny před svatbou, ne­boť by také někteří nemuseli na svatbu vůbec dorazit a pokud by se jim to i podařilo, rozhodně by nebyli v žádoucím stavu.) Ve svatebních domech mládenci stavěli slavobrány, které družičky zdobily myrtami a květinami. V do­mě nevěstiných rodičů se scházely svobodné dívky a panny, které podle přesných pravidel pletly věnečky a pírka s čer­venou stuhou pro všechny svatebčany. Dříve se svatební pírka a věnečky pletly z rozmarýny, kterou si nevěsta sa­ma vypěstovala.

Nevěsta připravovala pírka s mašlí pro družbu a staršího mládence; pro každého dva -jedno na kabát a druhé na klobouk. Mladší družička pletla věneček pro nevěstu, starší pro ženicha. Ostatní družičky vázaly rozmarýnové pírko pro svého mládence, všechny společně pak při­pravovaly rozmarýnu pro ostatní svatebčany. Knězi se pírko rozmarýny s bílou stužkou podá­valo v den svatby u oltáře. Nakonec družičky vyzdobily rozmarýnou, stuhami a květinami celý dům nevěstiných rodičů.

Během celého večera nevěsta přijímala gratulace a dárky, především od těch, kdo nebyli pozváni na svatební hostinu druhý den. Ve stej­nou dobu se setkával ženich v domě svých rodičů s mládenci a se svými kamarády. Po zpěvu a hodování v domě rodičů ženicha se všichni včetně muzikantů za zpěvu přesunuli k domu nevěsty na do­staveníčko. Tou dobou nevěsta s družičkami dokončovaly svůj rozmarýnový sedánek. Od nevěsty se očekávalo, že pokropí rozmarýnové věnečky a pírka vlastními slzami jako symbol rozloučení se svobodou, k čemuž jí nejednou dopomáhaly tklivé písničky, které slyšela během dostaveníčka. Po druhé třetí písničce přinášel nevěstin otec hudebníkům většinou tekutou odměnu - pivo nebo ko­řalku a koláč nebo guláš. Kdo procházel okolo svatebních domů, musel ochutnat kořalku a koláčky a popřát nevěstě a ženichovi dobré manželství. Později k večeru si přicházeli zatancovat i ženatí a vdané. Veselí nezřídka končívalo až po půlnoci.

Svatební den

Svatba bývala kulturou a zábavou celé vesnice a její staročeský název veselka je to­ho dokladem.

Časně ráno chodívala nevěsta i ženich ke zpovědi. Veselka pak představovala pro oba hlavní aktéry pevná pravidla v zábavě i naplňování tradic. Stávali se terčem zá­bavy pro ostatní. Vzduchem se nesla vůně ovarových kolen a koláčků a melodie hu­morných písniček a básniček oslavujících novomanžele.

Svatební hostina začínala snídaní v domě ženicha. Družba nakrájel pecen chleba na krajíce, hosté si ze společné mísy nabírali lžící sýr nebo tvaroh utřený se solí a kmínem a k tomu popíjeli kořalku. Muzika zvesela vyhrávala od samého rána. K rodičům ženicha přicházeli hosté a přihlíželi, jak ženich odprosoval rodiče a přijí­mal požehnání. Řeč za ženicha zpravidla vedl jeho svědek nebo starší mládenec.

V okolí Jindřichova Hradce se odprošování rodičů nazývá vejproše. Čím dojemnější a tklivěj­ší vejproš dokázal družba vymyslet, aby svatebčané při něm plakali, tím větší slávě se druž­ba těšilJ3'

Při příchodu ženicha s hosty do nevěstina domu bývaly hlavní dveře zamčené, ja­ko by hosty nikdo nečekal. Starší mládenec klepal na dveře a starší družička vítala příchozí svatebčany veršovaným říkáním. Než se ženichovi vydala nevěsta, musel splnit úkoly: nasekat dříví a správně odpovědět na otázky týkající se nevěsty. Pak bylo ženichovi předvedeno několik nepravých nevěst - starších žen oblečených v bí­lých šatech (krajově mívaly ženy kopřivy v ruce), které ženich odmítal pro různé ne­dostatky. Když byla ženichovi předvedena pravá nevěsta, následoval akt odprošování rodičů v nevěstině domě.

Akt poděkování oběma rodičů za výchovu ženicha i nevěsty na sebe přebíral ženich sám. Družička přinesla nízkou stoličku, na kterou družba rozprostřel bílý vyšívaný šátek, oba snoubenci na ni poklekli a políbili rodičům ruce. Ženich ve své řeči prosil za odpuštění hříchů ve smyslu čtvrtého přikázání „Cti svého otce i matku". Klečícím snoubencům rodiče žehnali křížkem na čelo. V evangelické rodině se nevěstě a ženichovi přála láska a štěstí, v katolické rodině byli navíc pokropeni svěcenou vodou. Obyčej se považoval za závazný až do konce druhé světové války.

Po požehnání snoubencům se svatebčané včetně ženicha a nevěsty začali v domě nevěstiných rodičů zdobit myrtovými pírky na znamení uzavřeného společenství lidí, kteří přicházejí novomanželům popřát štěstí. Byl-li součástí svatebního průvodu po­voz s koňmi, zdobil se bílými a červenými stuhami a rozmarýnou, krajově květinami.

Družičky nosívaly svatebčanům na táccích větvičky z rozmarýny se slovy:

Vítám vás všechny vespole, jak domácí, tak i přes pole, kdyby vás bylo sto i padesát, přece chci každému po kytičce dát, a kdyby tu byl můj z nejmilejší, dostal by tu nejhezčejší.

Nevěsta se s rodičovským domem loučila veršovaným říkáním:

S Pánem Bohem, mamičko, s Pánem Bohem tatíčku, S pánem Bohem, dome můj, jak ně bude, Bože můj.

Tradovalo se, že by nevěsta měla celou cestu ve svatební průvodu až na oddavky plakat, bědovat, málem omdlévat, protože se věřilo rčení: „veselá nevěsta, zarmou­cená žena“. I když bývalo nevěstám do zpěvu a k oltáři přicházely s láskou a dobro­volně, nutívaly se do pláče, aby se po svatbě mohly smát - aby se jim manželství vydařilo.

Svatební průvod na vesnicích přicházel většinou na obřad pěšky. Byl-li kostel dá­le, jezdilo se na povozech tažených koňmi nebo v kočárech. V čele svatebního prů­vodu chodívali muzikanti a děti, dále ženich se starším mládencem, nevěsta se starší družičkou, mládenci s družičkami, rodiče, ostatní svatebčané. Muzikanti svatební procesí na cestu vyzývali: „Veselo, svatbo!"

Cestou na obřad se rozdávaly nebo házely svatební koláčky, tzv. metáčky, ko­lemjdoucím nebo těm, kteří přišli „na čumendu, čuminy, číhačky, čmuchandu či kejvandu“. Procházející svatební průvod se také ohlašoval troubením z trubek nebo střílením z ručnic a pistolí.

Málokterému svatebnímu parocesí se vyhnulo „zatahování" (taktéž zadrhování, brána, šraňko-váni, přetahování, zastavování, držet bránu, chytání brány, chytání svatby, mýto na svatbu, Sraňk, loulačka, zálečka, zalikování, šancování svatebního průvodu, šloga). Přátelé, kolegové, kuchařky nebo sousedé převlečeni v maskách zastavovali svatební průvod a žádali výkupné - peníze, svatební koláčky nebo kořalku. Přes cestu se natahovali provázky zdobené myrto-vými věnečky, mašlemi, utěrkami, dudlíky, dětskou peřinkou, barevnými papírky, šátky, ale „zatahovalo" se i kládou ležící přes cestu. Výkupným se vyplácely „hříchy snoubenců z mlá­dí". Maškary zatahovaly svatební průvod veršovaným říkáním:

Naše slavné, poctivé právo plnou moc nám dnes dalo, abychom tou cestou nepouštěli ani přejet nenechali. Chcete-li ale něco dáti, můžete se dále brati.131

Svatební hostina si navzdory vlivu městského způsobu života a požadavkům círk­ve až do 19. století udržela svoji podobu s přísným dodržováním tradic: složení jídel, sled jejich podávání nebo pravidel stolování. Například oblíbené brambory se na svatební stůl dlouho nedostaly. Snahou hostitelů bylo podat na stůl co největší (ale vždy lichý) počet chodů, které měly symbolicky zajistit novomanželům blahobyt. Na Valašsku se během svatební hostiny podávalo i devět chodů.

K etiketě svatebního stolování patřilo neustálé pobízení ze strany hostitelů: „Jezte, kmotra, jezte, - berte si hodně, vy jste hodně dala!“ A naopak host měl jíst zdržen­livě a na pobízení odpovídat, že už se dostatečně najedl. Na střídmost i patřičné cho­vání u stolu dohlíželi starší občané. Mládež směla začít hodovat až po nich. Nejhůře na tom byla nevěsta: ta směla celý den jen uždibovat, Večer po oddavkách se někdy novomanželé vytratili ze svatebního veselí do domu nevěsty nebo ženicha, kde jim matka připravila vydatnou večeři.

Je dobré vzpomenout, že býval velký rozdíl mezi svatbami chudších a bohatých. Okázalé svatby z konce 19. století byly často už projevem selského a měšťanského stavovství. Ve všech krajích nebývaly svatby stejně vydatné. Na Polensku se podle finančních možností rodičů snoubenců vystrojovaly hostiny dvojí: koláčová nebo ma­sová. Na koláčovou se napeklo velké množství různých koláčů a vdolků - švestko­vé, meruňkové, povidlové, makové, tvarohové a jiné - a zapíjely se kořalkou. Komu zbývaly peníze i na maso, pořádal svatbu masovou se dvěma i třemi druhy masa a s různými druhy omáček.

Mezi svatební pochoutky náležely bezesporu omáčky bílé i černé: kře­nová, cibulová, česneková, koprová, s hrozinkami, mandlemi, švestko­vá, povidlová a jiné. Čím bohatší svatba, tím bylo zvykem podávat více omáček, přičemž na počátku devatenáctého století křenová a švestková omáčky patřily k nejoblíbenějším. Omáčky se jedly se šiškami nebo s chlebem, v nejlepším případě s hovězím masem nebo klobásou.

Výrazem hojné svatby bylo podávání několika druhů polévek. Tradovalo se, že trojí polévka značí velkou svatbu. Podávaly se polévky slepičí, ve které nesměly chybět nudle, hovězí a knedlíčková. Slepičí s nudlemi se podávala tak, že do jedné mísy se nakladlo maso, do druhé ši­roké nudle, které se zalily jen trochou polévky; v levé ruce se pak drželo maso, pravou rukou se nabíraly nudle a polévka. Hovězí polévka našich předků sestávala z hovězího vývaru, který se zahušťoval suchou buchtou nebo pohankou.

Na svatebních hostinách se objevovaly i jiné pochoutky, které se krajo­vě odlišovaly. Například na Valašsku se jako první nejčastěji podávalo zelí, samotné nebo se škvarkami či kousky klobásy, nebo hovězí polév­ka s nudlemi či zahuštěná pohankou. Dále na řadu přišla křenová omáčka a slepičí polévka. Jako hlavní jídlo se obecně označovala krupičná, jindy pohanková či prosná kaše, nověji i rýže Ve Žďárských ho­rách si nevěsta během hostiny schovala do kapsy kousek chleba, který dostala od matky, a zlaták od svého otce, aby se jí v manželství „držel chleba a peníze.“

A co se na hostinách pilo? Kořalka, víno a hlavně pivo! Na každý stůl se postavil jeden džbán ozdobený červenými pentlemi a rozmarýnou. Nikomu nevadilo, že všichni svatebčané pijí z téže nádoby. Na Rožnovsku se svatebčané skládali na pití: hostitel se staral jen o dosta­tečné množství vody, kdežto pivo a pálenku platili hosté.

Když svatebčané dojedli, přinášely se na hostinu věnce - předchůdce dnešního svatebního dortu. Věnec byla velká buchta, velká jako bochník chleba, jejíž vrchol polepili sušeným ovocem, věnečky, ptáčky, copánky, cukrovinkami. Do středu se zapíchaly ratolesti, na které se navlékala tři nebo čtyři větší jablka. Do nich se na­bodávaly dřívka nebo sirky, na jejichž konce se zavěšovala další jablka, švestky, fí­ky, cukrovinky, růže, řetízky z jeřabin nebo barevného papíru. Nejvýše mezi ozdobami se umisťoval rozmarýnový věneček, který náležel nevěstě. Z koláče musí­vala ujíst první nevěsta se ženichem, o zbytek se podělili všichni přítomní. Po někte­rém jídle se začalo s vybíráním, které obstarával družba.

Při vybírání na povijánek nebo kolíbku obcházela svatebčany žena nastrojená v bílých šatech s dítětem na rukou, které uspává, konejší a vybírá peníze říkankou:

Hajej, dadej, hajej, Pacholíčku malej! Hajej, dadej, nynej, Kollblčky, koliby, Tatínek šel na ryby, A maminka na máček, Budem dělat tabáček.

Po večeři se „vybíralo do koláča“. Koláč se položil na stůl a ženy začaly zpívat a zpěvem vybí­zet hosty k příspěvku na novomanžele. Na svatbách našich předků se vybíralo tzv. do mísy, do pšenice, do žita, na víno, na rozmarýn, na kohouta. Když se peníze vybraly, nejstarší dru­žička nebo svědek nevěsty předal peníze v zavázeném šátku nebo je vsypal nevěstě do klína se slovy: „Nevěsto, drž klín, do roka bude dcera nebo syn“

Vzácně vážení páni hosti, musím vám říci v uctivosti, že naše kuchařky nejsou žádné hudlařky. Co ony ustrojí, vždy dobře obstojí. Přitom se pěkně točit znají a na šaty si pozor dají.

Krajově se koncem hostiny organizovalo vybírání na „myčku" jako příspěvek kuchařkám za mytí nádobí. Zejména do období konce druhé světové války se kuchařkám dostávalo velké cti, dokonce se kuchařkám během svatební hostiny vyhlašovalo taneční sólo.

Ke svatebnímu veselí neodmyslitelně patří tanec. Jak říká české přísloví: „Žádný není sňateček, kde by nebyl taneček." Pozvaní hosté se na svatbu těšili nejen kvůli dobrému jídlu, ale i pro zábavu při tancování. Svatebčané nedočkavě vybízeli muzikanty k hraní slovy: „Páni mu­zikanti, vzhůru!“

Parodovaní svatební smlouvy je staročeský zvyk, který náležel do svatební zábavy. Nahlas se předčítaly parodie na novomanžele a jejich slabší stránky. Na Novomestskú předčítali družbové „litánie“ o zlých ženách.

Čepení nevěsty představuje akt rozplétání vlasů novomanželce, snímání závoje, nasazování čepce (šátku). Krajově ho nevěsta dvakrát shodila z hlavy a napotřetí si jej nechala nasadit. Tímto byla nevěsta přijata do cechu vdaných žen neboli do babského cechu. Čepení nevěsty probíhalo bud uprostřed místnosti, kde se konala hostina, za libých zvuků muziky a zpěvu žen, nebo za zavřenými dveřmi v místnosti, kde jsou přítomny jen ženy, které zpívají za do­provodu kapely mužů stojících přede dveřmi.

Po čepení následovalo sólo novomanželky v čepci. Nejdříve tancovala novomanželka se ženami, které ji čepily, pak teprve byla předána ženichovi. Tančili s ní i ostatní muži, kteří za tanec s vdanou paní museli zaplatit. Poté následovalo vybírání na novomanželku (dříve se vyvolá­vali jednotliví hosté a zapisovalo se, kdo kolik dává), podávaly se buchty, do kterých se zapi­chovala figurka děťátka zdobená rozmarýnou nebo myrtou.

Na druhý den po svatbě se převážely peřiny z rodiny nevěsty do domu novoman­želů. Pro potěšení zvědavých sousedů se převážela celá nevěstina výbava ozdobe­ná rozmarýnou (pro štěstí si nevěsty do rohů peřin zašívaly hrách nebo penízky). Událost se očekávala s tím větším napětím, čím bohatší byla nevěsta. Této události se účastnila celá vesnice a vždy se našel někdo, kdo se pokoušel symbolicky ně­co z výbavy ukrást, aby si novomanželé museli věc vykoupit zpátky. Dnes se krajo­vě pro zábavu převáží jen jedna peřina a staré haraburdí pro zasmání - matrace, umyvadla, železo, staré hrnce a jiné věci na vyhození. Kamarádi staré věci vozí před dům nevěsty a ženicha a náklad neodvezou, dokud je ženich nevyplatí.

 

Zdroj: Sluková, A.: Svatba. Průvodce pro začátečníky a pokročilé. Praha: Grada, 2001.


Mohlo by Vás zajímat:

  • Svatební šaty v 50. letech minulého století (21.03.2013)

    Každá nevěsta potřebuje k realizaci dokonalé svatby tak, jak si ji sama vysnila, nějakou inspiraci. Nemálo žen touží po svatbě ve vintage stylu, kde by jim jako hlavní zdroj inspirace mohl sloužit svatební styl padesátých let minulého století.

  • Pověry (30.05.2011)

  • Historie svatby (30.05.2011)

    Jaké poslání mělo manželství naplňovat?


Chcete přidat komentář?

Pokud ještě nemáte účet, můžete se zaregistrovat.

E-mail: Heslo:  



Tento článek zatím neobsahuje komentáře.

avatar

Partneři


Sledujte


Doporučujeme